About RuR (aka me)

Jmenuju se Rudolf Rosa a je mi 33 let a jsem robopyschologem, a to v Asimovovském smyslu: v rámci svého povolání se zabývám zkoumáním toho, jak fungují myslící stroje (kterým se dnes spíš říká uměla inteligence), jak a podle čeho se rozhodují, a hlavně jak rozumí našemu jazyku.

Co mám rád

Mám rád ptakopysky, a když mi bylo 28, tak jsem se konečně dostal do Austrálie a několik jich viděl.

Rád jezdím vlakem. Ale jezdit vlakem v roušce mě moc nebaví. Nejsem úplně zarytým šotoušem, nebaví mě moc fotit (nic, ani vlaky), nevyznám se v číslech lokomotiv... Spíš než kategorizovat a škatulkovat a pamatovat si nesmyslná čísla mě baví poznávat a porozumět. Ale to co je pro mě vlakově úplně nej je prostě sedět ve vlaku a koukat z okýnka na krajinu, nejlíp v zimě na nějaké horské trati, kde je za oknem zasněžený les a srázy a údolí...

Rád hraju deskovky, mám jich asi 50. Ale nepovažuju se za profi hráče, hrát soutěžně mě vysloveně otravuje, a obecně mě moc nebaví hrát s cizíma lidma. Na hraní her mě totiž velice baví to že je člověk hraje s kamarády a rodinou a je to pro mě prostě příjemný způsob jak trávit čas (ale samozřejmě se u toho snažím vyhrát, to zas ne že ne).

Rád chodím na šifrovačky, patřím do týmu Divize nulou. Ale web už moc neudržujeme, takže víc se dozvíte v databázi hráčů šifrovacích her.

Rád čtu knihy, hlavně scifi. Mezi mé lieblingsautory patří například Karel Čapek, Isaac Asimov, Jules Verne, Terry Pratchett, Douglas Adams, Edgar Alan Poe, Ray Bradbury, Orson Scott Card, Julie Nováková, a určitě zapomínám mnoho dalších. Nemám rád například Stephena Kinga, nebaví mě číst cestopisy a životopisy. A přestože jsem vědec, tak celkem nerad čtu odbornou literaturu a literaturu faktu vůbec, jednoznačně preferuju beletrii.

Mám rád divadlo, kam bohužel nechodím tak často jak bych chtěl.

Rád poslouchám hudbu, předplácím si Deezer. Poslouchám leccos, v poslední době hlavně český folk, ke kterému mě znovupřivedla moje přítelkyně Anička. Často mi tu zní Žamboši, Pavel Čadek, Michal Horák, Epydemye, Terrakota, Hoboes, Marien, Honza Jícha, Nerez... Ale poslouchám i jiné věci, zvlášť k práci mi přijde super třeba Enya nebo Coldplay, když chci nějakej nářez tak si pustím Rammstein nebo Offspring... A díky hudebnímu vzdělání mám trošičku přehled i ve vážné hudbě, rád si pustím třeba Orffa nebo Vangelise, mám hodně rád Mou vlast a Mozartovo Requiem...

Jsem niterným lingvistou, rád si hraju s jazykem a rád ho zkoumám. Baví mě učit se nové jazyky (víc než se pořádně naučit ty které už trochu umím). Umím velmi dobře anglicky, slušně německy a francouzsky, domluvím se italsky a španělsky. Mám rád polštinu, ale moc se nedomluvím ani moc nerozumím, rád se koukám na polské filmy (ale potřebuju k tomu české titulky). Méně než půl roku jsem se učil ale taky japonsky, nizozemsky a latinsky (což je jazyk který mě s přehledem bavil nejmíň, protože výukové metody jsou asi tak moderní jako latina sama).

Jsem programátorem. Mým prvním jazykem byl Basic na tátově počítači ZX Spectrum. Hrál jsem si trochu s assemblerem a s Prologem. Naučil jsem se PHP (když ještě bylo ve verzi 3) a Javascript (když ještě byl akorát na blbůstky na webu). Na Matfyzu mě pak naučili Pascal, Prolog, C#, Javu, C++, Perl, a trochu i dalších věcí. Python mě tam nenaučili, to jsem musel sám, a teď ho tam učím já. Ale ze všech jazyků mi nejvíc sednul Perl, který mi připadá, že odpovídá tomu jak přemýšlím: mám v hlavě myšlenku, jak bych něco naprogramoval, a v Perlu to vlastně můžu přesně tak zapsat. To jsem s jiným jazykem nezažil. Bohužel je ale dnes Perl dost mrtvým jazykem, a tak teď nejvíc programuju v Pythonu.

Hraju nic moc na zobcovou flétnu a ještě hůř na kytaru a špatně zpívám; ale baví mě to.

IMG_4886
Bernina Express.

Moje rodina

Ze své rodiny jsem měl nejradši svojí babičku z máminy strany. Babička se jmenovala Ludmila Pivarčiová, narodila se v únoru 1941 a zemřela v listopadu 2015. Celý život dělala učitelku na prvním stupni. Měla ráda kočky, měla ráda kytičky, ráda si četla detektivky (nejlíp od Agáty Christie), ráda vařila a ráda jedla, a měla ráda nás.

Hodně blízký je mi můj bratranec Filip Pivarči, byť fyzicky je mi dost vzdálený, protože v roce 2019 emigroval do Japonska. Většinu života jsme se moc nepotkávali, ale vždycky když se potkáme, tak si hrozně moc máme co říct a hrozně si sedneme a povídáme si klidně do 4 do rána.

Máma se jmenuje Ludmila, narodila se v září 1968, dělala v blázinci v Bohnicicíh, v cestovce Čedok, učila na 10. ZŠ na Kladně, a pak v roce 1996 si založila jazykovku, kde uči angličtinu, francouzštinu a španělštinu. Žije teď sama.

Táta se jmenuje Rudolf, žije s Danou, a je elektrikářem slaboproudařem. Dělal v Energocentru na Poldovce, pak pracoval v Telecomu, a teď už dlouho pracuje ve 2J Plus, kde tahá kabely na telefony a počítače a antény. Rád dělá práce na domě, rád hraje pool a snooker.

Jinak nejsme moc velká rodina. Dědečky si nepamatuju, babičky jo a jedna stále žije. Mám tetu, strejdu, jednoho bratrance a jednu sestřenici.

A mám sestru Kateřinu Rosovou, která je o 7 let mladší, což byl v dětsví propastný věkový rozdíl a vlastně jsme k sobě pořádně našli cestu až v dospělosti. Vystudovala marketing a PR a vyzkoušela už víc zaměstnání než já, když tohle v roce 2020 píšu tak dělá marketing v Rohlíku.

IMG_0972
Moje babička.

Obrysy mého života

Narodil jsem se v listopadu 1987 na Kladně a až do svých 25 let tam žil s rodiči v domě v Kročehlavech (Na Výhybce) v ulici Milady Horákové. Máma tam má jazykovou školu, kde jsem asi 10 let pracoval na částečný úvazek jako učitel angličtiny. Taky jsem hodně doučoval angličtinu, matematiku a další věci.

V únoru 2013 jsem se odstěhoval od rodičů a s tehdejší partnerkou Vendulou jsme si pronajali garsonku v Praze Modřanech v ulici Urbánkově. V červnu 2016 jsme se vzali a přestěhovali jsme se do Berouna, kde jsme si koupili dům v ulice Svatojánské. V lednu 2019 jsme se rozešli; rozvedli jsme se v srpnu 2020, ale zůstali jsme přáteli. Já jsem pak chvíli bydlel zase na Kladně u mámy (která se mezitím rozvedla s tátou), ale už v únoru jsem se odstěhoval do Prahy do Podolí, do spolubydlení s kamarády a kolegy Tomášem a Mišom, do vily v ulici Pod Klaudiánkou. Našel jsem si novou přítelkyni Aničku, a v červenci 2020 jsme si pronajali dvoupokojový podkrovní byt v Praze Holešovičkách, v ulici Na Úbočí.

Má studia

Do první třídy jsem chodil ve Stehelčevsi, kde moje babička dělala ředitelku. Do druhé třídy jsem šel na 7. ZŠ na Kladně ve Vodárenské ulici. Od 3. do 5. třídy jsem chodil na 10. ZŠ na Kladně v ulici Cyrila Boudy. Pak jsem udělal přijímačky na osmileté gymnázium, kam jsem původně nechtěl, ale šel jsem tam a bylo to super.

Po gymplu jsem v roce 2007 nastoupil na Matfyz. Bakaláře jsem získal na Informatice, obor Programování, s bakalářkou o prdu. Magisterské studium počítačové lingvistiky jsem absolvoval s vyznamenáním na ÚFALu s diplomkou na téma automatické opravy chyb ve statistickém strojovém překladu. Doktorské studium jsem absolvoval tamtéž, v dizertační práci jsem se věnoval kroslingválnímu syntaktickému parsingu; to jest, řešil jsem úlohu, kdy pro některé jazyky (třeba češtinu či angličtinu a obecně evropské jazyky) máme dostatek zdrojů a nástrojů na kvalitní automatické provádění větného rozboru, zatímco pro jiné jazyky (třeba africké či americké) tomu tak není, a já jsem hledal cesty, jak ty existující nástroje přenést na jiné jazyky. Teď tam pracuju jako akademický vědecký pracovník, což znamená že se věnuju výzkumu i vyučování. O tom se víc dočtete na mém pracovním webu a v mém profesním životopise.

Doktorská promoce.

Cestování

Docela rád cestuju, k čemuž jsem se dostal víc až v dospělosti díky práci, která mě už zavedla na konference na třech dílech světa.

Hotely, letiště a konferenční centra jsou všude stejné, města čím dál tím víc taky. Příroda je leckde různá, ale spoustu toho neocením, jako že maj v Americe jiné stromy, jde mi spíš o obecnou krásu, mám hodně rád lesy a vodu a hory. Ale to co je při cestování nejrozdílnější a tím pádem nakonec nejzajímavější je pro mě jednoznačně jídlo.

Ze zemí, kde jsem byl, mi hodně příjemné příslo Dánsko. Nejvíc mi učaroval Island, který je prostě nejhustější, nejvíc nepodobný čemukoliv jinému a kouzelný a magický; proto jsem se tam po konferenci vrátil v rámci svatební cesty. A Švédsko se mi taky líbilo. Takže Skandinávie za mě dobrý. Jídlo nic moc a lidi trochu studený čumáky, žít bych tam spíš nectěl, ale je to tam moc hezký a příjemný.

Nesnáším USA, přijde mi to jako nejdebilnější země kde jsem kdy byl, maj debilní města plný betonu, a spousta věcí tam funguje úplně debilně nebo spíš nefunguje vůbec. A nenadchnou mě ani hodně americké země, jako třeba Austrálie; byť ta má svoje hlavně ohledně wildlife, ale husté taky bylo v Coober Pedy bydlet v hotelu vyvrtaném pod zemí ve skále; taky jsem v Austrálii prvně na vlastní oči viděl poušť a byla fakt veliká a pustá. V USA se mi nejvíc líbil Washington, to je takové docela Evropské město, příjemné. Kanada mě taky neosnila, ale příjemnější než USA; a zase Québec je takovej příjemně evropskej, takže sice mi připadalo že kvůli tomu jsem nemusel jezdit přes půl světa a moh jsem si zajet někam do Francie, ale bylo to tam takové celkem fajn. A ve všech zemích amerického střihu mě zcela ničilo, jak žijou jakousi svojí sto let starou pseudohistorií, která je pro Evropana trapná a směšná a nezajímavá; a přitom okázale ignorují skutečnou tisíce let starou historii, kterou mají a která naopak mi připadá velice zajímavá a fascinující. Jsou to totiž všechno zasraný rasisti, a indiánskou nebo aboriginskou historii nepovažují za svojí historii. Prostě fakt debilové, to co maj skutečně originální a zajímavý a nikde jinde to neni tak to ignorujou a upozaďujou a nemluvěj o tom a tvářej se jako že to neexistuje nebo že to vlastně neni jejich, a místo toho obdivujou nějaký svoje bělošský přistěhovalecký hrdiny z doby před 100 lety, wtf. Samozřejmě maj i muzea věnující se původnímu obyvatelstvu, ale vlastně to spíš tak jako blahosklonně trpěj a tvářej se jak je to důležitý a jak to podporujou protože taková je doba, ale ve skutečnosti je jim to zcela šumák a nejradši by původní obyvatele zcela vyhladili a zapomněli na ně a spokojeně si žili ve své white supremacy.

Cestování a jídlo

Co se týče jídla, tak se vždycky rád vracím do Francie a Itálie (ale francouzi jsou trochu sráči, italové jsou fajn).

Asi nejlepší jídelně bylo Thajsko, všude za pár šupů skvělej streetfood, bomba!

Naopak slabé a nezajímavé mi přišly USA, Austrálie a Švédsko; všude žerou hamburgry, to je hovno národní jídlo, to je po celym světě stejný, nic fascinujícího, meh (a nejhnusnější hamburgr svojeho života jsem měl v New Yorku na letišti ve Wendy's).

Asi nejlepší jídlo co jsem kdy kde měl byl velrybí steak v Rejkjavíku v přístavu v takový zapadlý rybářský restauraci, strašně špeluňka, ale naprosto skvělý jídla z mořskejch potvor, a prostě velrybí steak je nejlepší maso co jsem kdy jed; když jsme byli na konferenci v konferenčním centru Harpa, tak jsme tam párkrát byli na oběd, a ten steak mi tak učaroval, že o pár let pozdějc jsme speciálně kvůli tomu na pár hodin opustili organizovanej zájezd a šel jsem po paměti hledat tu restauraci a dali jsme si tam velrybu a ježiš ta byla skvělá! Od té doby jsem taky přestal bojovat proti rybolovu, mám docela pochopení pro ty kterým velryba chutná a chtějí si ji občas dát; však je to velké zvíře, ze kterého se nají spousta lidí.

Mám rád českou kuchyni, takže mi nepřekvapivě hodně chutná kuchyně kulturně blízkých zemí a regionů: Slovensko (halušky!), Polsko (žurek!), Maďarsko (kolbás! gulyás! pörkölt!), Bavorsko, Srbsko, Bulharsko, Chorvatsko. Za spřízněnou považuju i skotskou kuchyni, upgrade prejtu v podobě haggisu patří mezi nejlepší jídla na celých Britských ostrovech. A do kouřové skotské whisky jsem se zamiloval (Ardbeg u mě vede).

Naopak britská kuchyně obecně podle mě zcela odpovídá svojí pověsti. Nejtradičnějším jídlem je fish and chips, ale to si radši dejte v jiné zemi nebo udělejte sami doma, protože britové překvapivě moc neumějí smažit a tak to bývá olejovaté a nechutné. Steak pie jsem někde ve Fort William měl tak dobrý, že jsem druhý den šel na jistotu do stejné restaurace na stejné jídlo. Ale klasický meat pie je spíš hnus. I to co by mohlo být dobré nakonec spíš nedopadne, protože britové prostě vařej hnusně, nic nedochutěj, všechno rozvařej, a ještě to zalejou octem. Není divu, že v Británii a USA je největší koncentrace zahraničních restaurací, a lidi radši než aby vařili tak si z nich nechaj něco dovezt.

Nejvíc jsem ale jídelně trpěl v Jižní Koreji a v Číně, částečně teda kvůli jazykové bariéře kdy jsem se předem nenaučil ani jak se řekne rejže (a anglicky jsem se tam moc nedomluvil a v jídelních lístkách si moc nepočet), no ale prostě hlavně proto že mi tam většina jídel nevyhovovala a neuspokojovala mě. Asi nejhorší byly snídaně a svačiny, nikdy jindy jsem tak nepocítil svou evropskou závislost na pečivu, ale prostě se asi neumim najíst bez toho abych si občas dal chleba nebo rohlík, a to tam vůbec neměli, když měli pečivo tak sladký a divný, a prostě za těch pár tejdnů jsem si na to nezvyk a myslim že bych si zvykal těžko a kdybych tam žil dýl tak bych si prostě asi musel sám péct pečivo abych tam přežil.

DSCN1877
Žurek.

Kontakty

E-mail
rur@nikde.eu
Facebook
https://www.facebook.com/rudolf.rosa/
Twitter
https://twitter.com/rudolf_rosa
Flickr
https://www.flickr.com/photos/rur_ptakopysk/albums